Spojení dvou složek, v němž druhá vyjadřuje, co vyplývá z první jako následek, n. logický závěr; proto se první případ označuje termínem následkový vztah, druhý termínem důsledkový vztah // konkluzivní vztah; konkluzívní vztah je podmnožina vztahu konsekutivního. N.v. lze vyjádřit v rámci ↗koordinační skupiny (Ale byla to zároveň výzva, tedy rozkaz) i v rámci ↗souvětí souřadného: Bývalo mu v zahrádce nejveseleji, a proto tam zpíval nejčastěji; vzniká tak následkové souvětí n. důsledkové souvětí. Vyjádření n.v. využívá formu souvětí slučovacího a rys následku/výsledku vyjadřují výrazy tedy, tudíž, proto, tak, (hov.) tož, které se tradičně chápou jako součást důsledkových/následkových spojek (a) tedy, (a) tudíž, (a) proto, (a) tak. Jejich syntaktické chování ukazuje, že jsou to příslovce, která obsahují „ukazovací“ kořen t: (srov. také jejich výskyt např. ve vztažné větě: Daňový úřad považuje bitcoin za majetek, který tudíž podléhá zdanění); v následkové/důsledkové větě je proto jejich pozice „volná“: Výsledky se bohužel nedochovaly, (a) tudíž nejsou k dispozici / (a) nejsou tudíž k dispozici. Stejnou distribuci jako uvedená příslovce má výraz tím pádem. Demonstrativní kořen t obsahuje také takže, v němž se kombinuje rys zájmenného příslovce tak a podřadicí spojky že; srov. kontrast z toho plynoucí: Nepřišel, (a) tak nic nedostal × Nepřišel, *a takže // takže nic nedostal. K významu jednotlivých spojovacích prostředků viz např. ✍Svoboda (1956) a ✍Sou (1972). Kniž. je výraz i; narozdíl od i, které se objevuje ve ↗slučovacích spojeních, je to zde souřadicí spojka: Přítele našeho po cestě rozbolela hlava, *a i // i museli jsme se vrátit × I vrátit jsme se museli a i zaplatit jsme museli. Za hypotaktické vyjádření n.v. se někdy pokládají i spojení s nezačleněnou vedlejší větou s relativem typu což, pročež: Ke svým příbuzným byl tvrdý a jedovatý, a proto // za to ho neměli rádi – pročež // za což ho neměli rádi.

N.v. se chápe různě, v závislosti na pojetí ↗koordinace. Za významový typ koordinace ho pokládá např. Bauer v ✍Sbg (1972). V novější literatuře se zprav. chápe jako jeden z typů spojení založených na kauzálně‑implikačních vztazích (✍MČ 3, 1987), n. na ↗konjunkci obohacené o moment motivovanosti (✍SS, 1990), z jiného hlediska i ✍SČ (1998). Autoři, kteří rozlišují příčinu a důvod jako dvě různé jazykové kategorie (viz ↗příslovečné určení příčiny), zprav. rozlišují také důsledek příčinný (Pršelo, takže jsou chodníky mokré) a důsledek důvodový (Chodníky jsou mokré, takže muselo pršet); např. Svoboda v ✍Sou (1972).

V rámci koncepcí vykládajících n.v. na bázi kauzálně‑implikačních vztahů se většinou vychází z toho, že spojení typu „p, takže/a proto q“ reprezentuje konverzi spojení „protože p, q“: (a) Petr má hlad, protože celý den nejedl – (b) Petr celý den nejedl, takže / a proto má hlad, přičemž se předpokládá, že jedna a táž kauzální relace mezi propozicemi p a q je vyjadřována ze dvou různých zorných úhlů, tj. (a) z hlediska příčiny, (b) z hlediska důsledku/následku, podle toho, který z aspektů mluvčí považuje za dominantní. Tento předpoklad je ovšem v novější literatuře zpochybňován.

V rámci koncepcí vykládajících n.v. na bázi konkluzivnosti se spojení typu „p, takže/a proto q“ interpretují jako vyjádření vyvozování závěru (u nás ✍Karlík, 1999). Rozdíl mezi spojeními (a) a (b) se pak jeví takto: spojení (a) jsou založena na tzv. reflexivní (retrospektivní) variantě vyvozování závěru, spojení (b) na tzv. přímočaré (prospektivní) variantě vyvozování závěru (viz ✍von Wright, 1977).

Lze rozlišovat několik typů spojení založených na n.v. Spojení „p, takže q“ vyjadřují: (1) vyvození závěru, při němž je q logicky nutně pravdivé (jde o tzv. deduktivní závěr); vyvození závěru neříká nic víc, než co je implicitně n. explicitně obsaženo v premisách; volba q tedy neexistuje: Tato báseň obsahuje dvě čtyřveršové strofy a dvě trojveršové strofy, takže je to sonet; (2) vyvození závěru, při němž není q logicky nutně pravdivé (jde o tzv. induktivní závěr); vyvození závěru říká víc, než co je obsaženo v premisách: Venku prší, takže Petr (asi) zmokne. Jiné koncepce (např. ✍Kneip(ová), 1978) předpokládají, že i spojení typu (2) obsahují vždy logicky pravdivé q. Z toho se pak odvozuje, že funkcí spojení založených na n.v. nemůže být vyjadřování kauzální souvislosti, neboť vše, co obsahuje spojení „p, takže q“, je explicitně n. implicitně obsaženo už v p. Výběr q z množiny {q₁, ..., q_n} je tak typicky motivován textotvornými faktory, tematickou sukcesivitou textu. Vedle pojetí, která n.v. spojují s textotvornou funkcí věty „takže q“, existují i pojetí, která ho spojují s komunikativními funkcemi (✍Rosengren(ová), 1987), resp. snaží se obě funkce rozlišovat (✍Karlík, 1999).